Ideály humanitní

(z kategorie ‘Lehčí žánry’ / ‘Hate speech’ / ‘Čtení na dovolenou’ / ‘Problémy prvního světa’ ) 

I.
Období odletu tažných ptáků je období mimo jiné jak dělané pro úvahy nejrůznějšího druhu. Třeba úvahy o tom, co bychom coby Zelení fašisté měli dělat, co vůbec lze dělat, a také čemu všemu je a bude třeba čelit, když/až se to bude dělat.
V tomto textu nás bude zajímat jedna specifická podoblast toho posledního, a sice dominantní ‘správná’ ideologická pohádka euroatlantické civilizace současné doby, jak na zeleného fašistu může síla její plošné indoktrinace nečekaně dolehnout v nejrůznějších zákoutích běžné každodennosti.
Pojďme tedy na to:

Fascisti verdi svým vystoupením a počínající aktivitou vstupují do, pochopitelně, již nějak rozehrané hry, do určitým způsobem rozdané situace, a to na všech možných úrovních (užší komunita, širší komunita, společnost vymezená třeba státní identitou, společnost vymezená kulturní identitou, ideologické proudy všeho druhu, zacyklená mašinerie výroby a spotřeby (obecně, tudíž i třeba tzv ‘kultúrních’ statků), přírodní prostředí..).
Ty všemožné úrovně samozřejmě nejsou nějak diskrétní oblasti nebo sféry, ale vše je vzájemně propojeno a soustavně se ovlivňuje, a to s různou mírou předvídatelnosti.

Jsme si vědomi toho, že míra vlivu, jaký naše akce a aktivita mohou v tuto chvíli mít, je velmi různá na jednom každém levelu, ale že jednou z nezbytných podmínek aspoň nějakého úspěchu nebo efektu jakékoli činnosti je, mimo jiné, také hluboké porozumění jednak řekněme ‘duševním podmínkám’ člověka euroatlantické civilizace, člověka z různých sociálních sfér, zejména pokud jde o jeho hlubší (nevědomou) motivaci a hodnotový systém a jejich zdroje, a jednak porozumění ideovým a zájmovým a jiným (třeba biologickým) silám ovlivňujícím jak názorový ‘střední proud’ tak tzv. ‘alternativní’ myšlenkové směry. Ty se velmi často v principu vzájemně liší mnohem méně, než by se zejména těm druhým (u kterých je identifikace se sadou ‘správných’ ‘revolučních’ idejí často jedním z klíčových opěrných bodů jejich sebeprožívání a pocitu identity) líbilo, neboli jak někde psal myslím Krišnamúrti, ‘rebelové’ prostě často jedou v naprosto stejném maloburžoazním, konzumním myšlenkovém paradigmatu jako ti, proti kterým rebelují, a bez něj, coby opěrné konstrukce, by byli v pomykove.

U vědomí toho, že výrazná část sympatizantů či aktivně činných členů různých environmentalistických a ekologických hnutí se rekrutuje z řad demografické skupiny, kterou pro potřeby tohoto textu nazvěme třeba ‘progresivně korektní nový alternativní mainstream’ *), bude nutné důkladně porozumět jejich duševním pochodům a fungování, abychom měli představu, jestli a jak vůbec můžeme či zda vůbec chceme podobné tvory se zeleným fašismem oslovit.
Fascinující podskupinou výše naznačeného segmentu populace jsou pak zejména ty případy, které si pomocí své verbální a intelektuální obratnosti vydělávají svůj mrzký groš v rámci institucí téhož systému, na kterém často nenechávají nit suchou, a který jim, což je obzvláště vtipné, ještě ke všemu často udílí nezanedbatelný status (např. status vysokoškolského učitele, případná jména si ctěný čtenář doplní sám).
Tito jsou ovšem jen třešničkami na dortu, typický ‘správněmyslící’ je jinak člověk jako vy nebo já, trošku možná i Poeův ‘muž davu’ (žena davu), vyznačující se neochvějnou vírou v sadu axiomů, ‘pravd’ a ‘faktů’, které ho/ji vedou k zaujímání či přesněji přijímání jistých (prefabrikovaných) postojů a často extrémním pavlovovským reakcím na jistá slova (“fašismus”, “sexismus”) a s nimi asociované představy, či názory, přičemž k tomu všemu přišel často buď systematickou indoktrinací, podprahovou či natvrdo, nebo osmózou v rámci společenské skupiny, ke které tíhne, do které patří (a z vědomí ‘pravosti’/’ správnosti’ sdílených hodnot této skupiny pramení mocná afirmace jeho sebeobrazu), mnohem méně často pak důsledným vlastním promýšlením.

II.

Jsem tedy taky na tom facebooku (pod falešnou identitou ‘Pseudo-Urza/Your Another False Prophet’ si tam zkouším crowdfundovat – zatím tedy kupodivu neúspěšně – na nový sportovní automobil) (žert), v podstatě taky zelenofašisticky pracovně: abychom aspoň nějak drželi prst na tepu doby, zejména pokud jde o aktuální ideologické stádní šílení a proměny jeho trendů **) , no a tedy nedávno se mi u Zuckerbergů stalo toto:

Přišla mi upoutávka na událost – koncert, ca dvacet kapel – ‘Gore boys party 6’. Některé z kapel znám, jinak když namátkou dělám rešerš u zhruba poloviny ostatních: podle témat a textů písní víceméně zcela k nerozeznání, jakoby to všechno psala jedna hlava, zcela šablonovité. Jak už to tak bývá, to se nedá nic dělat.
Teď ale proč to píšu – totiž text k té facebookové události končí, kousek pod reklamou na možnost odnést si z akce novou kérku za skvělou cenu, upozorněním:

Takže to mě trochu zarazilo ***), ač nepřekvapilo, ale jelikož všemožného preventivního napomínání podobného druhu začínám mít dost, rozhodl jsem se toto trapně svatouškovské zmrdství, které by tváří v tvář člověku řekli předpokládám jen pokud by ho početně převyšovali tak třikrát, rozebrat po kouskách, a to výhradně na pozadí / za použití těch ideologických konceptů, kterými autorům podobně myslící a fungující běžně operují a jimiž jsou nasáklí skrz naskrz (viz oddíl I. a poznámka *)):

1 Anglicky mluvící mají jít prostě do prdele (‘go fuck oneself’), zatímco česky mluvící jsou vyzýváni k přemýšlení o životě, bez vulgarit.
Je to snad double standard na základě původu nebo jazykové dovednosti? , naprosto ostudná neinkluzivnost vůči těm, co nemluví česky? Na mysli tane dokonce to sprosté slovo ‘nacionalismus’.
Tady autorům/pořadatelům něco ujelo – korektnost, jak víme, není žádná prdel. Více bdělosti by to chtělo.

2 Genderový stereotyping těch negativních nežádoucích atributů/charakteristik coby mužských – rasista, sexista, debil.
V češtině je sice běžně používáno, nejen u jmen ale i u sloves a participií, generické maskulinum, ale to je historicky praktický úzus vnímaný jako normální/kategorie gramatického rodu je v těchto případech už sémanticky oslabena/neutralizována. A nemá to co dělat až tak s patriarchálním útlakem a s ženami jako non-persons, ale mnohem spíše mj. s jazykovou ekonomií a funkčností a hlavně s konceptem příznakovosti, nikoli s tím, že by si patriarchát monopolizoval jazykový systém a mužské by v jazyce stanovil jako defaultní, kteroužto blbost lze taky slyšel navážno tvrdit. ****)

Zde ale na druhou stranu očividně (viz jedna z položek v seznamu, koho na akci nechtějí) máme co dělat s lidmi osvícenými, pokud jde o genderovou problematiku a tudíž lze předpokládat, že i s jazykem budou zacházet způsobem genderově korektním a jednoznačným, tj rasistou, sexistou, debilem míní úplně přesně to, co použitím zrovna těchto slov říkají, včetně rodu. Kdyby šlo o třeba tanec nebo feminismus, nebo buddhismus, autorky a autoři by předpokládám nepsali ‘tanečník’ (když by mínili obě pohlaví) nebo ‘feminista’ (když by mínili obě pohlaví), nýbrž pěkně tanečníci a tanečnice atd.

Jsem proto tedy bohužel nucen autorky a autory textu považovat nejen za sexistky a sexisty (pomineme-li, že hysterické nadužívání toho termínu způsobilo dokonalé vyprázdnění jeho významu, takže to prostě nelze brát vážně, zejména když za ‘sexismus’ je často označován pouhý ‘pohlavní realismus’), ale z logiky věci pak tudíž i za nekonzistentně (= sami a samy naplňují definici těch lidí, které nechtějí na své vlastní akci) uvažující a fungující pokrytky a pokrytce (to je problém větší než jejich ‘sexismus’, kór když také a tací někoho posílají přemýšlet (domů, o životě).

Mě je toto vlastně do jisté míry ukradeno, i když na ústavu gender studies by z podobných problémů člověk možná při troše štěstí vyseděl i PhD., ale jednak je prostě dobré občas poukázat na to, jak lze jazykem manipulovat a ovlivňovat na velmi subtilní, ale tím neméně účinný, způsob *****), a jednak mi samozřejmě skýtá jisté zadostiučinění obrátit proti někomu jeho vlastní zbraň. Jen mě tedy lehce mrazí při pomyšlení, že to, co tu za účelem napůl argumentu napůl satiry provozuju a ještě budu provozovat v záměrně lehce groteskní verzi, někdo dělá a prožívá možná ******) zcela smrtelně vážně a spouští mu to napodmiňované spravedlivé rozhořčení atd a je pak schopen třeba i absurdních extrémních výlevů (lze vidět třeba v diskusích na sociálních sítích), zcela neúměrných tomu, na co jimi reaguje, a další se pak k němu přidávají na způsob pozvolna gradujícího sebeumocňujícího skupinového běsnění, na způsob ‘dešťového tance’ šimpanzích tlup. 

3 Položme si otázku, jak/podle čeho se tak může poznat agresivní debil/macho dickhead (nechme stranou nakolik je to totožné)? 
Jelikož nejsme Bůh, který zná lidská srdce (Skutky apoštolské 15:8), musíme vzít zavděk řekněme behavioralistickým přístupem – vzít to “podle ovoce” (Matouš 7:16-20), jak se dotyčný projevuje, chová, koná.
A zde se zdá velmi udržitelný předpoklad, že agresivní jedinec bude za okolností agresivní i verbálně (= preventivně posílat lidi, které ani nezná, do prdele, případně týmž neznámým nadávat do debilů a dickheadů) a že ‘macho’ v té negativní konotaci (přistupme teď pro jednou, jen pro účel tohoto argumentu, na tu kastrující manipulativní indoktrinaci, která už jede dlouhá léta, a sice že tradiční, konvenční, ‘klasická’ maskulinita je nějak špatně, ‘toxická’, ‘opresivní’, tudíž problém..) by měl být vlastně vnitřně hluboce ‘nejistý’ a proto se sebepotvrzovat mimo jiné třeba školícím, poučujícím machrováním (hezký anglický termín je “patronizing” a je to nedílnou součástí například toho, jak svou újmu prožívají ‘oběti’ tzv ‘mansplainingu’ – k tomu později) na slabší nebo na ty, co nemohou účinně zareagovat a bránit se
( = “pokud jsi (…) nikam nechoď a přemejšlej doma o životě/go fuck yourself” hozeno do placu v bezpečném virtuálním prostředí, kdy za autorem výroku pomyslně stojí celá “správně myslící slušná společnost”).

4 Všimněme si užití slova” jen”, které nám ten výčet negativních charakteristik/thought crimes jistým způsobem staví do hierarchie – být agresivní debil je tedy lepší než být rasista a sexista. To jen pro zajímavost. 

……

“Pokud jsi rasista, sexista nebo jen agresivní debil, tak nikam nechoď a přemejšlej doma o životě. // If you are racist, sexist or just macho dickhead… please stay at home and go fuck yourself.”

5 Hypoteticky poprvé: co třeba lidé navážno v řeči používající onu newspeakovou perlu ‘mansplaining‘ (dle mého zkušenostního vzorku ty nepříjemnější chorobnější odrůdy feministek a jejich mužští kvislingové) – budou na koncertě vítáni? (lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že ano), ač ten pseudotermín je zcela *sexistický* – údajný negativní společenský jev popisuje složenina (umělý novotvar, v čemž je zásadní rozdíl proti slovům jako “zbabělý” apod), kde tou negativní charakteristikou je generické “mužský”.
Nechme teď stranou, že to je celé blbost, už proto, že jestli něco dáma vyhodnotí jako mansplaining bude záviset výhradně na jejích momentálních pocitech vůči dotyčnému (i zpětně), na tom nakolik je pro ní dotyčný sexuálně atraktivní (jistá paralela obecně s otázkou sexuálního obtěžování, zejména ve věku #metoo – toto je problém – úplně totéž chování, jednou od muže, který pro ni je přitažlivý, bude pociťovat pozitivně, zatímco od takového, co ji nepřitahuje, to bude sexistické machrování/sexuální nátlak, přitom oba týpci dělali úplně totéž), na fázi jejího menstruačního cyklu, atd, tudíž úplně totéž, a třeba i od téhož muže, by jednou označila jako mansplaining a jindy ne.
Jinak obecně: obšírné vysvětlování problému, s uváděním do souvislostí, odkazy na obecně platné, z pozice autority v dané problematice, je přirozeným mužským způsobem sdělování informace nebo vysvětlování, muži takto často fungují. Pseudotermín mansplaining pak toto něco inherentně maskulinního v chování označuje jako negativní a ponižující a obtěžující, a naplňuje tedy definici sexismu. Vězměme si teď naopak něco inherentně femininního v chování, co může být pro recipienta velmi obtěžující – souhrn způsobů chování a reagování, který lze zjednodušeně shrnout termínem/akronymem PMS, jelikož ženy tak prostě často fungují. Když už, tak toto často bývá používáno spíše jako *omluva* (na rozdíl od ‘mansplainingu’ , který je zlovůlí/opresivním aktem) pro chování, které se objektivnímu pohledu může jevit téměř jako posedlost a někdy bývá nepokrytě agresivní a být jeho terčem není žáden med. To jen tak na okraj. Konec orwellovského jazykového okénka.

6 Hypoteticky podruhé: co třeba lidé podporující neomezené právo na potrat (což je *agresivní* akt, nota bene na zcela bezbranném, par excellence) – budou na akci vítáni? (lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že ano). V té otázce zdůrazňuji to ‘neomezené’.
Otázka totiž nestojí tak, že by někdo chtěl brát ženám volbu nakládat svobodně se svým tělem, pokud jde o to mít či nemít dítě – odkazuji teď na to pitomé heslo “moje tělo, moje volba”.
Věc se má totiž takto – v momentě, kdy volí interrupci, už to není žádné (jen) její tělo – to dítě má vlastní genetickou informaci, z té půlku od otce, a vlastní látkovou výměnu a krevní oběh.
Žena má mít možnost volby, ale musí si bohužel uvědomit, kdy ten moment volby má k dispozici. Klíčový moment volby je totiž jindy –  a sice několik týdnů předtím, než zvažuje interrupci, a sice ve chvíli, kdy se rozhodla, že s tímto konkrétním mužem (případně těmito muži), v této své konkrétní životní (ekonomické atd) situaci, za daného stavu a závaznosti jejich vzájemného vztahu, bude mít sex a tudíž přijímá variantu, že s ním může otěhotnět, se vším co z toho vyplývá (o tomto psal velmi trefně Pasolini – otázku (morálnosti) potratu zkrátka nelze pojímat odděleně od otázek (morálnosti) koitu). Toto totiž je ten moment “moje tělo, moje volba” a v ten moment se odvažuju tvrdit, že většina žen svobodu volit měla a má. (Pokud neměla (byla znásilněna), je následná interrupce legitimním krokem a podpůrný postoj samozřejmostí. Podobně závažné zdravotní důvody, atd). 
Problém je, že pro-choice aktivistky a aktivisté tyto dvě skupiny ve své rétorice příliš neoddělují a fakt, že žena možnost volit měla a zvolila a ono to dopadlo jinak, než si představovala nebo než se jí momentálně hodí, tak teď nechce nést zodpovědnost, je v jejich argumentaci (pochopitelně) opomíjen a vykřikují se nesmysly o tom, jak ten patriarchát chce kontrolovat svobodu ženy nakládat se svým tělem (k obojímu výše – jak k tomu nakolik jde o ‘její’ tělo, tak k té volbě, kterou prostě jednoznačně ve většině případů měla).

Z tohoto hlediska je taky u lidí s jistou ideologickou inklinací zajímavá častá korelace jejich postojů k právu na interrupci (jsou zcela pro, často bez jakýchkoli omezení) s postoji k trestu smrti (bývají často radikálně proti), což je tedy zcela perverzní, když se nad tím zamyslíte, co oběť v jednom a druhém případě typicky stačila ‘spáchat’ . Otázka taky je, co taková míra kognitivní disonance, kterou toto sebou musí nést, dělá u dotyčných v hlubších vrstvách psýchy za paseku.. 

Což jsem už trochu odbočil, takže zpět k tématu:
“Pokud jsi rasista, sexista nebo jen agresivní debil, tak nikam nechoď a přemejšlej doma o životě.”
Co na tohle jen říct.
Drazí, o životě přemýšlím, co mi paměť sahá, a mé současné postoje a angažmá jsou toho plodem a když čtu machrovací hovna tohoto druhu, modlím se samozřejmě k patriarchálnímu katolickému Bohu za to, aby konečně vyrostl nový silný punkový (ideálně zelenofašistický) dorost, který tyhle korektní, chronicky morálně pohoršené, často téměř androgynní, sračky/květinky (vyberte si) konečně pošle na smetiště dějin. 

……

Věřím, že se, pomocí jejich vlastního ideologického a argumentačního aparátu, zde povedlo poukázat na značnou vnitřní nekonsistentnost uvažování a myšlení dotyčných – neboli jsem-li, uvnitř svého vlastního ideového paradigmatu, v rozporu s principy, za které se vyslovuji, může-li mě můj vlastní pojmový a argumentační aparát usvědčit z téhož, proti čemu se vyslovuji, co jsem pak zač? , a dá se mi věřit a brát mě vážně? , a nebo – není můj ideologický systém do značné míry jen tu horší tu lepší vtip?
Zvážení a konečnou odpověď ponechávám na ctěné inteligenci p.t. čtenářstva.
 
……
Když kdysi před lety lidi z Obscure vyhazovali Filipa Vávru z koncertu Terror, měli to snadné – ten jeho ksicht byl, možná nastejno s panem Kebzou, z nejprovařenějších. 
Kdybych se náhodou já rozhodl na koncert, o kterém zde píšu, jít, nebude jak poznat, že jsem (zelený) fašista, plus dle dětinského pohledu organizátorů zřejmě i na jiné způsoby ideově zločinný typ (jak lze asi vyčíst z mnoha řádek nahoře) a tudíž jsem měl zůstat fuck myself doma o životě. Leda že bych se tedy sám napráskal u vstupu, když bych házel do kasičky symbolický peníz na produkt pocházející z neobnovitelného zdroje ( “na benzín pro kapely”), jehož spalování zamořuje zemi (nemluvě o tom, co ti chudáci ježci, tak často končící pod kolama aut.., mimochodem – co to je vůbec za bordel, že něco, co se zcela seriózně prezentuje jako ‘kontrakultúra’, jede na fosilní paliva?!) , a nebo by se to poznalo až v moment, kdy bych se pokusil nějak zásadně narušit celý ten sjezd spravedlivých.., no jo.., no nic. 

P. S.
doporučená četba, lehce to souvisí:
Jack Donovan:

……

Poznámky:

*) rozumíme si žejo, pro ilustraci některé typické rysy:

– boj proti ‘patriarchátu’ a sklon k interpretaci minulosti jako historie útlaku žen (obojí jde často, pokud se vyskytuje u mužů, ruku v ruce se značnou idealizující naivitou pokud jde o dražší pohlaví, a u obou pohlaví s notně selektivní prací s fakty. Např. stereotypní obraz domácího či partnerského násilí, přijímaný jako fakt – text je už tak dost dlouhý, tak se nebudu rozepisovat, stálo by za to časem na toto téma sepsat samostatný článek, ale teď zmíním jen jedno jméno – Erin Pizzey) a privilegia mužů (kdy při důkladnějším pohledu většina ‘privilegií’ s sebou nesla zároveň jisté břemeno a zodpovědnost. K privilegiím byl jednou (momentálně nemůžu najít) hezký článek od Karen Straughan, která sestavila seznam ženských ‘privilegií’, která platila jak v tom údajném hardcore ‘patriarchátu’ minulosti (který asi nikdy nebyl), tak v té jeho údajné dnešní záludné ‘subtilní’ verzi)

– častý komplex ‘viny bílého muže’ (s důrazem na obou slovech v tom přívlastku)

– snaha (hezkou) ideologií přebít biologii nebo obecně (ošklivou) skutečnost

– genderově identitní kreativita (jejíž kořeny domnívám se z velké části tkví jednak v totálním narcismu mladších generací, se solipsistním zabýváním se každým impulsem, co v sobě zaregistrují, a vyvozováním z nich dalekosáhlých závěrů o sobě, kombinováno s velmi chatrným nebo povrchním vědomím identity (mediálně-propagandistickými prostředky podsunutý prefabrikovaný pseudoobraz sebe je příliš mělký a chabý a uniformní, aby nezanechával hlubokou pochybnost) a tudíž puzení nějakou ‘odlišnou’, ‘jedinečnou’ si vytvořit (a na tom poli sexuality je to nejjednodušší, nejefektnější, nejzajímavější), místo regulérní, tradiční, obtížné cesty, kdy identita se utváří jako vedlejší efekt smysluplné tvůrčí aktivity a s ní spojené tvrdé práce a bojů…, plus tam hraje roli naprosté rozpliznutí hranic intimity, kdy to privátní, sexuální se tahá na veřejnost způsobem, který ze sexuální orientace dělá v podstatě klíčový komponent identity dotyčného (co jiného jsou ty Pride akce než toto?)

– internalizovaná (často kombinací vnější a auto-indoktrinace) nová mocná tabu – jeden zajímavý příklad za všechny: dnes je možno v ‘osvícené’ společnosti, ba dokonce hrdě na veřejných pochodech, přihlásit se k pomalu jakékoli (až na ty skutečně brutální, jako pedofilní sadismus, nekrofilii apod., aspoň zatím tedy, protože pozor – Overtonova okna v této shnilé civilizaci pracují pomalu ale jistě..) sexuální preferenci a žádný problém. Zkuste ovšem na druhou stranu jen naznačit, že byste silně sexuálně preferoval, aby dáma, kterou si třeba vezmete a založíte s ní rodinu, měla minimální, ideálně nulovou (panna) sexuální historii, a sledujte co vypukne za cirkus a za bouři tolerance

– nejlépe těhotná se účastnit demonstrace k czarnému protestu

– buď okázalé nebo decentnější pohrdání ‘konzumem’, přičemž se ovšem pouze konzumuje na sofistikovanější způsob

– a třeba tibetské vlajky (i když ty už jsou teda možná trochu de mode)

– atd.

**) a taky trochu abych nedopadl jako ten pán z té městské legendy, který se v půli osmdesátých rozhodl, že nebude sledovat žádné zprávy ani číst žádné noviny, protože jsou to stejně všechno lži, a vydržel to tedy prý až do ranných devadesátých, kdy se mu přihodilo, že při dlouhém stání tramvaje, kterou jel a vezl si od někoho nějaké snad litinové pruty obalené v starých novinách, tak z dlouhé chvíle, jak se to pořád nehýbalo, neodolal a porozbalil ty noviny a začetl se, načež na celou tramvaj vykřikl “no to je hrůza, to zemětřesení v Arménii!!” a chtěl si se spolucestujícími o té tou dobou pět let staré novince povídat.

***) něco na podobné téma už vlastně zpívali Crass blahé paměti před čtyřiceti lety: jak se z punku stává elitářský circle-jerk těch správněmyslících a politická uvědomělost toho pravého druhu je nezbytnou vstupenkou mezi ‘ně hochy co spolu chodí’ , čímž je ale zcela popřeno, co bylo na punku cenné a autentické – zařvat jak to vidím a co mě sere, bez ohledu na to, jestli to někdo (a kdo) schvaluje, jestli je to momentálně ‘správné’ a ‘vhodné’ a zda to projde kádrovou prověrkou nějaké ‘scény’ nebo ideologického systému.

****)  podobné argumenty jednoznačně vyvrací existence jazyků, které používají generické (bezpříznakové) femininum, a maskulinum je tam příznakové, přičemž zároveň ale na úrovni viditelné ‘dominance’, kterou mají v komunitě, se jako preferované pohlaví jeví muži (pomiňme teď různé sféry života s různými hierarchiemi a systémy vlivu a moci – polis vs rodina třeba, kdy například v navenek ‘patriarchálních’ společenstvích je krajně běžné, že nejmocnější, pokud jde o vliv a autoritu, osobou v rámci rodiny je matriarcha/babička, což samo o sobě je známkou, že zarputilé automatické vymezování se vůči ‘patriarchátu’ je prostě známkou jednak velmi malého rozhledu a jednak úspěchu systematického brainwashingu v tomto směru).  Případně, hezký příklad z podobného, ale trochu jiného konce – v egyptské arabštině jsou “lidé” femininum.

*****)  například jak běžně se používá výrazivo, které si uzurpovalo nebo apropriovalo slovník medicínské profese – výrazy jako homo-, xeno-, atd fobie, čímž je těm termínům dodáváno váhy jakoby diagnózy. Fobie jsou z medicínského hlediska regulérní poruchy, za které dotyčný nemůže, tudíž je opravdu nelidské někoho jeho diagnózou pohrdavě veřejně označovat, persekvovat, nadávat mu za ni atd. V případě uvedených příkladů ‘fobií’ jde tedy buď o manipulativní zneužívání jazyka za účelem označení někoho s odlišným pohledem jako nemocného a tím diskvalifikovat jakýkoli i věcný argument, který by mohl mít, a nebo o regulérní projev výsměchu či nenávisti k nemocným. Ani jedna možnost není teda uživatelům těch výrazu příliš ke cti.

******) “možná” – jen pro zajímavost odkazuji na biologickou teorii signálů, kde vcelku přijímanou hypotézou, jak odlišit upřímný/spolehlivý a neupřímný/falešný signál, je Zahaviho tzv. princip hendikepu: upřímný signál je nákladný, signalizujícího “něco stojí”, vyžaduje reálnou, citelnou energetickou či jinou investici, či přijetí hendikepu či rizika. Co stojí dneska třeba progresivního mladého muže či ženu prsení se s ‘antisexismem’ či feminismem, zejména když jejich sociální okruh tvoří téměř výhradně stejně postižení?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *