Proud vědomí pana Slezáka aneb Pravda vítězí

V Týdeníku Rozhlas 36/2018 vyšel komentář (v rubrice Reflexe) k zatčení a vydání do USA jednoho z členů Earth Liberation Front, Josepha Mahmouda Dibeeho z pera či klávesnice pana Milana Slezáka. Považuji za nutné se k textu pana Slezáka vyjádřit, činím tak v následujících pěti (šesti) bodech. Následující text nevyjadřuje ‘oficiální’ názor hnutí Fascisti verdi, ač je možné, ba dokonce místy velmi pravděpodobné, že se s jeho obsahem někteří sympatizanti FV budou ztotožňovat. Podotýkám, že mezi FV a ELF není žádný formální vztah. 

0
(Pisatel této reakce má sám jisté výhrady k osobám zatčeným a (od)souzeným v procesu s ELF, vidí v jejich aktivitách mimo jiné určitou míru psychologické kompenzace jejich jinak spíše podprůměrných společensko-sexuálních perspektiv a u některých pravděpodobně i téměř autistických či patologických osobnostních dispozic. Dále vytýká ELF značnou nekoncepčnost jejich přímých akcí, ve smyslu ne zcela šťastné volby některých cílů těchto přímých akcí, dále absenci konsistentní dlouhodobé strategie a také nějakého pozitivního, ‘tvořivého’ pólu jejich aktivity. Nic z toho ovšem neznamená, že bychom jejich poselství a postoje a odhodlání, pokud jde o ekologickou problematiku, neměli brát vážně.)

1
Skutečné věcné diskuse o cílech a metodách akcí ELF, a tedy o postojích radikálního environmentalismu a o ekologické situaci obecně, je samozřejmě velmi třeba, ale texty jako článek pana Slezáka z tohoto hlediska nevedou nikam.
Jedná se zde totiž očividně o střetnutí dvou hodnotových systémů, které aby spolu mohly účinně vést polemiku, by musely najít společný základ – shodnout se na sdílených hodnotách a míře jejich závaznosti a závažnosti, aby pak těmito hodnotami bylo lze poměřovat předmět sporu a dojít k nějakému závěru. Taková společná platforma je tu zřejmě těžko myslitelná.
Jak totiž vyplývá z textu pana Slezáka, věří zřejmě v existenci většího množství vzájemně rovnocenných individuálních ‘pravd’, i pokud jde o objektivní stav přírodního prostředí a zásahů člověka do ekologické rovnováhy a biodiverzity, nebo jinak řečeno pan Slezák zřejmě těmto skutečnostem, klíčovým pro zachování ekologické rovnováhy a samotného lidstva, nepřisuzuje tu ústřední důležitost, kterou z principu mají.
Pokud ovšem by byl pan Slezák, nebo kdokoli, nakloněn tomu vést seriózní debatu, s převahou substance a nikoli formálních rétorických a emocionálních parádiček (jako je tomu v jeho zde pojednávaném textu), jsme samozřejmě připraveni a velmi to uvítáme (“my” zde = Fascisti verdi).

2
Pan Slezák se ve svém textu především předvádí – víceméně soustavně strká čtenáři pod nos: svůj rozhled a orientaci v zahraničně politické situaci (Kuba), svůj celkový osvícený světonázor (úvahy o patentu na pravdu atd), svou sečtělost (Pekařův Žižka a jeho doba) a kritického ducha (hodnocení táborů a Pekařova Žižky), svou intelektuální brilanci (schopnost nalézt paralelu mezi čímkoli a čímkoli), svou hlubokou humanitu (starost o budoucí potenciálně hořící lidi), přičemž výsledkem takového psaní je pak text s mnoha rysy jakéhosi podivného, poněkud emocionálního stream of consciousness, s absurdním triumfálním závěrem (je ovšem možné, že toto vše prostě je rysem žánru “reflexe”, pak by bylo asi vše v pořádku, ale kdo to má číst?). Jeho volba cíle nebo záminky pro tyto intelektuální veletoče je laciná (“teroristé” jako automaticky odsouzeníhodní, tudíž snadný terč), prezentované úvahy jsou povrchní a nekonzistentní.

3
Řeči o “jediné pravdě” ELF a táborů (s hodnotícím negativním podtextem, který tedy asi naznačuje, že autor je nositelem postmodernistického hodnotového relativismu) atd. v článku jsou jen Slezákovou konstrukcí (v anglojazyčné sféře by se tomu říkalo myslím straw-man?), kterou podsouvá, aby bylo vůbec co psát na ploše formátu, jenž má k dispozici a musí tudíž naplnit textem, a aby to psaní působilo efektně. Je zarážející, že sám tedy dělá totéž, z čeho viní ELF,  nebo tábory, ale očividně není schopen sebereflexe natolik, aby si to uvědomoval: negací jejich naznačených předpokládaných postojů a svým hodnocením aktivit ELF nepřímo postuluje pravou ‘pravdu’ (= názorová východiska, strategie a akce aktivit typu ELF jsou špatně, přípustné metody boje proti obchodní, průmyslové, státní či nadnárodní mašinerii a jejím dopadům na životní prostředí jsou jen ty, které tuto mašinerii nepoškodí, které tato mašinerie povolí a je na ně adaptovaná, atd), v souladu s tím jak to sám má, případně jak to sám ‘cítí’ (intuitivní, ‘předsudečný’ základ údajně racionálních postojů a názorů je vcelku zřejmým faktem, obecně), také aby byl v souladu s postoji sociální skupiny, se kterou se ztotožňuje nebo k ní chce patřit. Poté identifikuje oponenta, jehož ‘pravda’ jej obzvláště dráždí svou neslučitelností s jeho vlastní koncepcí světa, sebe atd, a za použití prostředků, které jsou mu dostupné a kterých mu dovolí použít jeho osobnostní nastavení/temperament/zbabělost atd. napadá tuto skutečnost, jež mu svou existencí narušuje jeho koncept světa nebo  je v rozporu se systémem hodnot, které přijal nebo se kterými se identifikuje, ve snaze zachovat si zejména ve svých vlastních očích status toho ‘správného’.
Pan Slezák by se zřejmě rád jevil (hádám, nevím, ale vypadá to tak) jako reprezentant takového až jako čapkovského zdravého rozumu, a za tuto svou ‘pravdu’ nebo vidění světa se ve svém textu bere vášnivě, angažovaným expresivním slohem, ne nepodobným radikalitě táborských nebo ELF.

4
Emocionálním tepáním zastánců “jejich jediné pravdy” se pan Slezák šikovně vyhýbá konfrontaci s nepříjemnými skutečnostmi nebo otázkami (když pan Slezák do nás Pekařem, já do něj Orwellem – dovolím si odkázat na esej ‘In front of your nose’ z roku 1946). “Reflexe” pana Slezáka totiž ponechává nereflektovány jisté klíčové otázky, je tudíž do značné míry bezcennou exhibicí:  A co je-li pravda ELF, Dibeeho a spol. pravdivá, co potom? Jaké jsou dostupné účinné metody a prostředky, které lze použít? Co lze vůbec dělat, co by mělo jakýkoli jiný než symbolický nebo kosmetický efekt, aniž by za to člověka zavřeli? Co zbývá?
Pan Slezák se nikde v článku nijak nevyjadřuje přímo ke stanoviskům (“pravdě”) radikálního environmentalismu, neanalyzuje je ani s nimi nepolemizuje, ani je nepodrobuje věcné kritice, pouze je volbou jazykových prostředků, kterých užívá, a priori barví negativně, případně lehce ironizuje, a šmahem pak odsuzuje jejich metody, aniž by se pokusil zamyslet, jestli náhodou tyto metody nejsou úměrné situaci a z metod s jiným než symbolickým dopadem třeba jediné dostupné.

5
“Od pálení budov bývá někdy jen krůček k pálení lidí”. To je možné. A předchází tomu kupodivu často texty a veřejné projevy typu Slezákovi podobných svazácko-sekernických roztleskávaček – argumentačně chabé, vnitřně rozporné, emocionální až hysterické, ‘spravedlivým’ pohoršením a indignací nabité.
A to nechme stranou, že pálení lidí bývalo tradičně doménou establishmentu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *