Smogová situace v Moravskoslezském kraji – Radiofórum – 28.1.2019

https://plus.rozhlas.cz/hlasujte-omezili-byste-jizdu-automobilem-v-pripade-vyhlaseni-kritickeho-stavu-7747278

P. S. obecně panuje shoda o tom, že šance na zachování aspoň nějakého stupně biodiverzity a na zvrácení katastrofálních trendů stavu životního prostředí přímo souvisí s nutností zastavit populační růst a ideálně množství lidské populace zásadním způsobem snížit. O kolik, jak a jakým tempem je otázka, nicméně pohled na výsledky ankety (stav k 29.1. večer) pod linkem nahoře neodbytně sugeruje myšlenku – ač automobily, jak v pořadu také zazní, nejsou v dané situaci zdaleka těmi nejzávažnějšími znečišťovateli – zda by nestálo za to začít snižování populace v České republice těmi 9 procenty, co hlasovali ‘ne’?

Nils Utsi

  1. ledna zemřel ve věku 75 let Nils Utsi, norský herec a režisér sámského původu. Utsi hrál mimo jiné šamana Rasteho v prvním sámsky mluveném celovečeráku ‘Ofeláš’ (Stopař, 1987) od Nilse Gaupa. Dále připomeňme například jeho role ve filmu ‘Vzpoura v Kautokeino‘ z roku 2008 od téhož režiséra, nebo v seriálu ‘Ante‘ ze 70.tých let. Kromě klíčové úlohy, kterou měl Utsi pro rozvoj sámského divadla a kultury, se angažoval mimo jiné v protestech proti stavbě přehrady a vodní elektrárny na tradičním sámském území na řece Altě. Následuje fotografie z roku 1980, na které policie odnáší Utsiho z blokády stavebních prací na Altě, na další je pak Utsi coby Raste v Ofelášovi:

Ofeláš kdyžtak zde (bohužel anglicky předabovaný, ne s titulky):

A zde dokument o sámském klasikovi Nils-Aslaku Valkeapääm, který mimo jiné k Ofelášovi nahrál hudbu:

20.1.1893 – Caltavuturo – Fasci siciliani

20. ledna, v den svátku svatého Šebestiána, jsme si připomínali incident/masakr u Caltavuturo v roce 1893, jednu z klíčových událostí krátkého leč bouřlivého období, kdy v 90. letech 19. století na Sicílii působili Fasci siciliani. 


Fasci siciliani dei lavoratori byli hnutím formálně inspirovaným tzv ‘fasci operai’ průmyslovějšího italského severu, ale se silným rurálním komponentem. Vznik hnutí byl primárně vyvolaný sociální situací sicilského městského proletariátu a zemědělských dělníků a pachtýřů, situací v dostupnosti a vlastnictví zemědělské půdy a přituhováním v omezovaní svobod ze strany státní správy, a hnutí se záhy rozvinulo v mocnou sílu a společenství lidí nejrůznějšího zázemí (jak praví dobová anekdota, na schůzích sicilských fascií bylo klidně lze vidět na zdi vedle sebe viset rudý prápor, krucifix, portrét krále i Garibaldiho), s takovou až jako chiliastickou religiózní vervou – sicilská fascia byla společenstvími již zmíněných zemědělských dělníků a rolníků, drobných řemeslníků, horníků ze sirných dolů, městského proletariátu, přístavních dělníků, intelektuálů, socialistů, anarchistů, věřících katolíků, royalistů, dělníků v průmyslu, i třeba budoucích prominentních mafiánů (Vito Cascioferro), mužů, žen, i téměř ještě dětí (Marietta De Felice Giuffrida, dcera jednoho ze zakladatelů hnutí, která svými řečnickými vystoupeními fascinovala jako jakási kombinace Jany z Arcu a svaté Bernadetty). Významné zastoupení v celém hnutí měla také albánská menšina. 


20. ledna 1893 v Caltavuturo: 

Následkem pozemkové reformy a rozpadání feudálních vztahů na Sicílii zanikla k roku 1812 práva vesničanů z Caltavuturo na využívání pozemků vévodů z Fernandiny za účelem sběru dřeva na topení, lesních plodů, zeleniny, atd.. Spor o tato práva se pak táhl dlouhá léta, až nakonec došlo k smírnému řešení, kdy na oplátku za to, že se vesničané těchto práv vzdají, přenechá vévoda z Fernandiny Caltavuturu 250 hektarů zemědělské půdy, které městská rada rozdělí mezi rolníky.

Rozdělení půdy se však táhlo, jak se činovníci obce pokoušeli různými machinacemi získat půdu pro sebe.

V roce 1892, s nástupem hnutí Fasci siciliani, očekávali lidé z Caltavutura, že k rozdělení půdy dojde každým dnem, dali tedy na podzim stranou část úrody na setbu pro příští rok.

Jelikož se ale v lednu 1893 stále nic nedělo a hrozilo tudíž propásnutí agrotechnických lhůt, rozhodli se 19. ledna caltavuturští pozemky obsadit. Pozemky tedy 20. ledna zasquatovali a začali okopávat a připravovat na setbu.

Přivolané armádní oddíly a četnictvo se snažili rolníky přesvědčit, aby pozemky opustili a vrátili se domů, ti ale reagovali radikálně odmítavě a situace začla nebezpečně houstnout, vojáci a četníci se tedy raději stáhli.

Část rolníků se později během dne vypravila na radnici do Caltavuturo, aby mohli jednat se starostou, ten s nimi ovšem mluvit odmítl. Při návratu na obsazenou půdu za ostatními byla tato skupina zastavena vojáky a četníky, kteří je vyzývali, aby šli domů. Rolníci samozřejmě neposlechli a zaútočili na vojáky kameny, ti nejprve vystřelili do vzduchu, ale jelikož útok rolníků, kteří chtěli projít zpět k ostatním,  pokračoval, začali pálit do nich. Výsledkem bylo (dle různých zdrojů) 11 až 13 mrtvých a 21 až 26 zraněných. 

Událost vyvolala jednak mobilizaci aktivity ostatních sicilských fascií, jednak celonárodní skandál s interpelacemi v parlamentu atd. 


Jeden z vůdců Fasci siciliani, Rosario Garibaldi Bosco, napsal téměř obratem, v únoru 1893, o celém incidentu divadelní hru – Il giorno di San Sebastiano, která byla sto let nato zfilmována, pod stejným názvem. 

………

O Fasci siciliani připravujeme obšírnější text, objeví se tu doufejme brzo.

Fermiamo questo concerto vergognoso!

“…čím silnější a domýšlivější rozhořčení, tím klidnější svědomí” (Pier Paolo Pasolini, esej “Pravý fašismus, a tedy pravý antifašismus”, 24.6.1974)

Politik Pospíšil komicky (jakoby město Verona bylo zrovna jemu povinno cokoli vysvětlovat) rozhořčeně tweetoval, Studentská rada FF UK sepsala stanovisko obsahující některé věru zaznamenáníhodné nicneříkající “humanitářské” cinty ( “Hnutí identity a další krajně pravicová uskupení dezinterpetují tento Palachův odkaz již svou vlastní existencí” ?? ) a iniciovala petici “proti zneužívání odkazu”, a to poněvadž, jak informovala média, se bude ve Veroně konat koncert (ultra)pravicově orientovaných kapel k padesátému výročí smrti Jana Palacha.

Ohledně mediálního tvrzení, že se italské pravicové kruhy/kapely pokoušejí “přivlastnit si odkaz” Jana Palacha “už nějaký čas”, upřesněme, že píseň ‘Jan Palach’ od kapely Compagnia dell’Anello je nejpozději z roku 1978, kdy vyšla na albu ‘Dedicato All’Europa’. Sub specie aeternitatis samozřejmě 40 let za “nějaký čas” označit lze, ale v kontextu považujeme vyjádření za zavádějící.

Dále: bezprostřední reakce italské veřejnosti na smrt Jana Palacha byla intenzivní dá se říct obecně (tedy nejen ze strany radikální pravice – připomeňme třeba Palacha vzpomínající píseň levičáka Francesca Gucciniho ‘La primavera di Praga’ hned z roku 1969) a povědomí o jeho oběti tedy zřejmě žilo v italské společnosti možná podstatně víc než v současné české.

Nechme teď stranou otázky, co to je vlastně “odkaz Jana Palacha” a komu má jako “patřit” a kdo má mít mandát na jeho interpretaci, i neodbytný pocit, že by ti, co proti koncertu protestují, po Palachově odkazu ve svém každodenním životě zřejmě ani nevzdychli, nebýt tohoto aktuálního veronského případu, i zřejmý zmatek v tom, co má být neonacismus a co neofašismus, a všimněme si pozorně, jak je z obou vyjádření, jak Pospíšilova tak Studentské rady, zřejmý veskrze totalitární sentiment “jak je možné, (že někdo povolil/podpořil,) aby skupina občanů se světonázorem jiným než “schváleným”/podobným mému/našemu vyjádřila svůj postoj?” – jak by nejspíš, kdyby jen mohli, akci nejradši prostě zatrhli.

Studentská rada by se přitom měla radši učit, blíží se jim zkouškové období – to by se jim tak líbilo, za dělnické peníze se flákat při psaní proklamací a dopisů do Itálie!

Každopádně tímto děkujeme italským pravičákům, že probudili v českých demokratech zase jednou vědomí odkazu Jana Palacha.

Ti ho teď doufejme budou svým každodenním konáním udržovat stále živým. *)

FV

*)  Všichni plánovaným koncertem dotčení a hrozící se “zneužívání odkazu” by se ovšem měli zkusit zamyslet, kam by se hypoteticky názorově vyvinul Palach, pokud by se nezabil. V jejich vyjádřeních je tak nějak cítit automatický implicitní předpoklad, že Palachův světonázor a postoj dnes by víceméně odpovídal jejich, a nesouhlasil by tudíž například s tím, že se k němu hlásí patriotická pravice atd, nemají pro takový předpoklad přitom seriózní základ nikde v ničem, mimo v jakési kombinaci namyšlenosti, projekce a zbožných přání.

Dopustíme se teď také přivlastňování si a zneužívání Palachova odkazu a drze tvrdíme, že Palach by dnes dost možná stál na straně zelených fašistů proti globalizovanému konzumnímu kapitalismu a jeho exploativnímu zacházení s přírodním prostředím.

… … …

Update 14.1.019:

https://zpravy.aktualne.cz/svatouskovsky-pohled-na-palacha-me-uz-stval-rika-jeho-kamarad/