11.12. – sto let od narození Alexandra Isajeviče Solženicyna

“V lágrech pak nikomu nedala pokoj myšlenka, co by asi bylo, kdyby žádný z výkonných orgánů si nebyl jist, zda se vrátí živ a zdráv z nočního zatýkání, a musel se před odchodem rozloučit se svou rodinou? Kdyby v dobách masového zatýkání kdy například v Leningradě pozavírali čtvrtinu města, nebyli lidé seděli ve svých doupatech umírajíce strachem při každém bouchnutí domovních dveří a při každém kroku na schodech – ale kdyby byli pochopili, že už nemají co ztratit, a postavili se rychle do zálohy za dveře, vždy několik lidí se sekyrami, kladivy, pohrabáči, se vším, co měli po ruce? Vždy už dávno každý věděl, že ti noční návštěvníci v brigadýrkách nepřicházejí s dobrými úmysly – a že tedy nikdo neudělá žádnou chybu, když takového zabijáka praští po hlavě. Nebo když u vězeňského vozu, který stojí na ulici jen s řidičem, propíchá pneumatiky. Orgány by tak byly brzo měly nedostatek pracovníku i vozidel – a bez ohledu na Stalinovy choutky by se byla celá ta mašinérie sama zastavila! Kdyby… To nešťastné kdyby…! Nedostávalo se nám lásky ke svobodě. A ještě předtím – pochopení pro skutečnou situaci. Vydali jsme se z posledního v jednom nezadržitelném výbuchu sedmnáctého roku – a pak jsme spěchali podrobit se a s radostí jsme se podrobili. (Arthur Ransome popisuje jedno dělnické shromáždění v roce 1921 v Jaroslavli. Přijeli z ÚV z Moskvy, aby se poradili s dělníky o podstatě diskuse o odborech. Zástupce opozice J. Larin vyložil dělníkům, že jejich odborový svaz jim musí být ochranou proti podnikové správě a že mají práva, která si vybojovali a na která jim nikdo nesmí sahat. Dělníci se chovali úplně lhostejně, oni prostě nechápali, proti komu by ještě potřebovali ochranu a nač by ještě potřebovali nějaká práva. Když ale vystoupil zástupce generální linie strany, který káral dělníky za jejich lajdáctví a lenost a vyzýval je k obětem, k neplacené přesčasové práci, k omezení v jídle a k vojenské poslušnosti vůči podnikové správě – vyvolalo to nadšení v celém shromáždění a bouřlivý potlesk.) My jsme si všechno, co pak přišlo, prostě zasloužili.”